Říjen 2013

článek devatenáctý.

7. října 2013 v 21:43 | Revengaa
Dneska trošku seriózně. Asi tak tři dny zpátky mě před spaním napadla myšlenka nad kterou jsem docela dlouho dumala.


Nevinný randíčka anebo vážnej vztah? Co je lepší? Abych řekla pravdu, tak v posledních dnech váhála a nejednou jsem si položila otázku, jestli to má s Housím ještě nějakou budoucnost. Vzpomínala jsem. Vzpomínala jsem hodně. Na jednu stranu mi strašně chybí ty chvíle, co jsme se náhodně potkali ve městě a řekli si nesmělý "ahoj" a přidali úsměv. Chybí mi ty chvíle, kdy jsem seděla na nějaký akci u stolu a on za mnou přišel, celej rozklepanej, jestli si nepůjdem zatancovat. Nehorázně mi chybí ty chvíle, když se mi poprvý svěřil, že jsem pro něj něco víc než jen kamarádka. A asi úplně nejvíc mi chybí ten okamžik, když mi poprvý řekl, že mě miluje a já mu nechtěla uvěřit a poprosila ho, ať takový blbosti nikdy neříká.
Byl to běh na dlouhou trať a jsme tam, kde jsme.
Teď je to něco málo přes dva roky co se známe a asi okolo roku a půl, co spolu oficiálně jsme. Zdůrazňuju slovo "oficiálně", protože jsme si začali mnohem, mnohem dřív, ale ani jeden jsme nevěděli co teda jsme. Právě jsem si vybavila takovou vtipnou situaci, když jsem byla se spolužačkou na jednom punkovým koncertu, ona si tam našla borečka, se kterým se pořád olizovala, tak jsem se vetřela za Houserovejma kámošema. Znala jsem je. Trošku. Byli rádi, že jsem přišla. Ale když se mě zeptali: " hele, chodíte teda spolu?" tak jsem odpověděla pokrčením ramen a slůvkem "nevím".
No ale to jsem odbočila. Celkově bude tohle asi patlanice, neb mám tisíce vzpomínek, který by do toho šly zakomponovat.
No prostě teď, v tý fázi dejme tomu ročního vztahu je to zas jiný. Zezačátku byl vždycky dokonale oholenej, teď na to pěkně dlabe (já na sebe nic takovýho nemám. Oholená jsem vždycky a upravená taky... Protože mě to baví, miluju bejt krásná! :-D ). Teď už je to, že si oba, podotýkám oba, protože mě to trvalo strašně dlouho, řekneme tu slavnou frázi "miluju tě" zcela normální. Teď už se mi kolena, když se s ním mám vidět, neklepou. Najednou se nestydím projevit se nebo postěžovat si. Hádky na začátku vztahu nebyli absolutně na místě, bylo mi dá se říct celkem šumák co dělá a nedělá. Ale nyní je to skoro na denním pořádku.
Jsou to prostě dva odlišný světy.
Začátek= růžový brýle a pak následuje realita, že nikdo a nic není dokonalý? Těžko říct. Můžu potvrdit jen jedno. Toho kluka nadevšechno miluju a je to jeden z mála lidí, na kterých mi fakt záleží. Nevím jak ten článek vyzněl.Je mi to fuk, já to v hlavě srovnaný mám a vím, co jsem tím chtěla říct. Tímto článkem jsem chtěla poukázat na to, že není dobrý čekat na prince na bílým koni, neb nikdo není dokonalej a každej má svý chyby. Ač nerada, ale přiznávám, že i já (ale moc jich není!!!). Zezačátku se nám naši vyvolení zdají perfektní, úžasní, bezchybní, prostě úplně ideální, ale každej příjde časem na to, že to by ta osoba musela bejt super hrdina. O někom, kdo je přesně do puntíku podle vašich představ si můžeme nechat jen zdát.
Člověk, pokud chce mít vybudovanej pevnej vztah založenej na přátelství, lásce a důvěře toho musí hodně obětovat a překousnout právě tyhle chvíle, co popisuju (a to jsem výjmenovala jen zlomek). Věřím, že to ale stojí za to, a že i přes to, že si sem tam zasteskneme po starejch dobrejch časech je tohle neuvěřitelně krásný a za hektolitry prolitejch slz to stojí.

Ráda bych poděkovala osudu, na kterej nevěřím, za tu možnost, že jsme oba byli ve správnej čas na správným koncertu, že já jsem stála právě na tom místě, kde na mě měl dokonalej výhled a pořád pokukoval. Že jsme se se spolu na tom koncertě vůbec nebavili, protože kdo ví jak by naše sympatie skončili. Děkuju za to, že se zmínil před kamarádem o krásný blondýně (v tý době bohužel ještě blondýna) z Londýna, kterýho jsem napadla jen já a taky jsem to já byla. Byly to krásný začátky, ačkoli trošku chaotický. A teď doufám v ještě lepší zítřky, i když to chvílema nevypadá. Chce to jen zatnout zuby...

článek osmnáctý.

1. října 2013 v 15:23 | Revengaa
Chcete se dneska u mejch vět smát? Tak si přečtěte jiný články, neb tenhle bude obsahovat maximum sprostecjh slov, stovku výlevů a tisíc vět o tom, jakej sem chudák a nezasloužím si to.

Někdy, asi v pátek jsem cítila takovej divnej pocit v podříšku a ne, motýlci lásky to fakt nebyli, byl to zasranej močák, na kterej už rok trpím. Ale v ten pátek to bylo dobrý, dalo se to, v sobotu se to drželo, neděle odpoledne taky v pohodě řikám "v klidu Marky, z toho nic nebude, seš prochladlá!". Ani hovno. Neděle večer- hádka s Houserem (o tom možná jindy). Bylo asi 10 hodin večer, přišla mi smska, že se omlouvá: "oukej brouku, jdu spát". Samozřejmě že sem neusla, to sem prostě já. Dobrý no, vytuhla jsem asi tak o půlnoci.
Dvě hodiny ráno. Šla jsem klasicky čůrat, jako každou noc. Ale... Za 10 minut jsem šla znova, a za dalších 10 minut opět.... Takhle to probíhalo do půl patý. Pak už jsem padla vyčerpáním. Celý ty tři hodiny jsem probrečela, pak, když mi došly slzy jsem se snažila dostat z hlavy myšlenku, že si pudu pro nůž a piču i s celým močákem vyříznu, neb to nehorázně bolelo.
Ráno jsem chtě, nechtě mamce oznámila, že je to zas tady. Rozhodla se, že tentokrát už půjde k doktroce se mnou, že už by taky ráda věděla co s tím, neb mám za rok asi 4 antibiotika.
Super, v moči opět zánět... "Žádná novinka, sestři" řekla jsem. Svou doktorku nemám ráda a včerejškem se mé sympatie k ní opět prohloubily. Byla jsem protivná. Matka mě pod stolem kopala. Protáčení panenkama a ironickej smích jsem dávala dost znát. Stručně srhnu, co mi vlastně řekla. Prostě jestli se toho chci zbavit, tak ať nešukám, nebo ať si najdu kluka, co nebude k mejm orgánům hrubej. Jo, a taky nezapomněla dodat větu, kterou mi říká pokaždý když k ní jdu. "MARKÉTO, ZAMYSLI SE NAD SEBOU...". Tohle je kurva doktor? Nevim no, doktor se má snad snažit pomoct, dát rady, nebo poslat člověka někam, kde sou na to specializovaný. Ne, ona umí akorát děckám dělat komlexy a psát antibiotika... Fakt, titul doktora bych si mohla udělat taky, jestli se teda jedná jen o to psát atb a ušetřila bych si zbytečnou cestu.
Večer jsem to říkala Houserovi. Pohádali jsme se, neb mi radil. A to já nesnáším. Vím, že to myslel dobře. Chtěl, abych se objednala na urologii, ale sakra, copak já se můžu co chvilu ulejvat ze školy k doktorům? Dobrý, udělali jsme kompromis. Jestli to příjde znova, půjdu k někomu jinýmu, neb tohle by byl začarovanej kruh. Nevím, co víc proto jako už dělat. Koupu se každej den, chodím po každým, sebemenším hraní si v posteli čůrat... Snažím se tomu předcházet, ale stejně to zas příjde. Prej "ZAMYSLI SE NAD SEBOU". To je fakt kunda... Věkem už neví,co mele. A smrdí.

V pátek tam jdu na kontrolu. Asi si budu muset udělat hodně, hodně meduňkovýho čaje na nervy nebo bude ještě vostuda. Jo, a nezapomenu si kolíček na nos...

Sorry, musela jsem si postěžovat.