článek dvacátý.

19. listopadu 2013 v 21:49 | Revengaa
dlouho jsem se neozvala. nebyl čas. ani nálada. bylo to s houserem na piču... ne na piču, ale na totální piču. nebylo to tak jím, jak vším ostatním.
teď to vypadalo na dobrou cestu. jeden telefonát a je to zas v prdeli.v totální. mám se učit ekonomii, ale nedokážu se soustředit. poslouchám písničku zase spíš v noci sama... jo, spím. už tři tejdny, a spát sama ještě budu... ale to není to hlavní, co mě trápí. je toho mnohem víc.
už mě nebaví tvářit se před všema kamarádama jak je všechno v pohodě. ano, mezi náma to v pohodě je, ale prostě... to ostatní je moc, ale fakt moc blbý. probrečela jsem kvůli tomu nejednu noc a jak to tak vidím, tak to bude pokračovat.
chci se vrátit k ekonomii. och, bohužel. teče slza, protože si nečtu o logistice, ale o tom, že to je prostě blbý.
a nejhorší je, že to nemůžu ani vyčíst jemu. bohužel. není to jeho chyba. JE! je to jeho chyba, ale tahle věc dneska ne. a to mě sere ještě víc. to, že mu prostě nemůžu dát kopačku mezi voči a zaječet" můžeš za to ty!"
zejtra mám doučování matiky s moc pěkným klukem. áááh, znám ho tejden a už pudu k němu dom? housera znám dva roky a byla jsem nejdál na hajzlu. to je to. už mě to fakt vytáčí.
vím, že si plánoval, jak budem celej prosinec u něj.. smůla markéto, cos čekala? jaks mohla bejt ta naivní, že už by to klaplo?jaks mohla bejt tak blbá?
co už. o víkendu budu zas sama. vožeru se ačkoli to nemám ve zvyku. udělám mu ve vesnici ostudu. udělám ostudu i před jeho mámou, už je mi to jedno.
poslušná holka sem byla dost dlouho. už mi prostě chabnou nervy. už to nedokážu sníst.
zítra budu na všechny ve škole protivná. nebudu se klasicky na všechy usmívat a řikat, jak jsem si dnešní den užila. užila. užila jsem si ho do tý doby než mu zvonil mobil, pak mě dobrá nálada přešla. a teď, když to je definitivní mám náladu pod psa. pod otrávenýho psa.
na silvestra s ním asi nebudu. nemám se jak dostat dom. jinak. nemám kde složit hlavu. mrdám na to. snažil se.. asi málo. já se taky snažila bejt jakš takš v pohodě. dneškem to končí. KONČÍ!
dneškem začnu bejt mrcha. chlapečku, dva roky si nežárlil? neboj se, zítřkem začneš. chlapečku, myslíš, že si na tebe udělám po měsíci čas? myslet si to můžeš...

mluvím v naštvání. přeháním. ale pochopte mě už taky někdy někdo...
 

článek devatenáctý.

7. října 2013 v 21:43 | Revengaa
Dneska trošku seriózně. Asi tak tři dny zpátky mě před spaním napadla myšlenka nad kterou jsem docela dlouho dumala.


Nevinný randíčka anebo vážnej vztah? Co je lepší? Abych řekla pravdu, tak v posledních dnech váhála a nejednou jsem si položila otázku, jestli to má s Housím ještě nějakou budoucnost. Vzpomínala jsem. Vzpomínala jsem hodně. Na jednu stranu mi strašně chybí ty chvíle, co jsme se náhodně potkali ve městě a řekli si nesmělý "ahoj" a přidali úsměv. Chybí mi ty chvíle, kdy jsem seděla na nějaký akci u stolu a on za mnou přišel, celej rozklepanej, jestli si nepůjdem zatancovat. Nehorázně mi chybí ty chvíle, když se mi poprvý svěřil, že jsem pro něj něco víc než jen kamarádka. A asi úplně nejvíc mi chybí ten okamžik, když mi poprvý řekl, že mě miluje a já mu nechtěla uvěřit a poprosila ho, ať takový blbosti nikdy neříká.
Byl to běh na dlouhou trať a jsme tam, kde jsme.
Teď je to něco málo přes dva roky co se známe a asi okolo roku a půl, co spolu oficiálně jsme. Zdůrazňuju slovo "oficiálně", protože jsme si začali mnohem, mnohem dřív, ale ani jeden jsme nevěděli co teda jsme. Právě jsem si vybavila takovou vtipnou situaci, když jsem byla se spolužačkou na jednom punkovým koncertu, ona si tam našla borečka, se kterým se pořád olizovala, tak jsem se vetřela za Houserovejma kámošema. Znala jsem je. Trošku. Byli rádi, že jsem přišla. Ale když se mě zeptali: " hele, chodíte teda spolu?" tak jsem odpověděla pokrčením ramen a slůvkem "nevím".
No ale to jsem odbočila. Celkově bude tohle asi patlanice, neb mám tisíce vzpomínek, který by do toho šly zakomponovat.
No prostě teď, v tý fázi dejme tomu ročního vztahu je to zas jiný. Zezačátku byl vždycky dokonale oholenej, teď na to pěkně dlabe (já na sebe nic takovýho nemám. Oholená jsem vždycky a upravená taky... Protože mě to baví, miluju bejt krásná! :-D ). Teď už je to, že si oba, podotýkám oba, protože mě to trvalo strašně dlouho, řekneme tu slavnou frázi "miluju tě" zcela normální. Teď už se mi kolena, když se s ním mám vidět, neklepou. Najednou se nestydím projevit se nebo postěžovat si. Hádky na začátku vztahu nebyli absolutně na místě, bylo mi dá se říct celkem šumák co dělá a nedělá. Ale nyní je to skoro na denním pořádku.
Jsou to prostě dva odlišný světy.
Začátek= růžový brýle a pak následuje realita, že nikdo a nic není dokonalý? Těžko říct. Můžu potvrdit jen jedno. Toho kluka nadevšechno miluju a je to jeden z mála lidí, na kterých mi fakt záleží. Nevím jak ten článek vyzněl.Je mi to fuk, já to v hlavě srovnaný mám a vím, co jsem tím chtěla říct. Tímto článkem jsem chtěla poukázat na to, že není dobrý čekat na prince na bílým koni, neb nikdo není dokonalej a každej má svý chyby. Ač nerada, ale přiznávám, že i já (ale moc jich není!!!). Zezačátku se nám naši vyvolení zdají perfektní, úžasní, bezchybní, prostě úplně ideální, ale každej příjde časem na to, že to by ta osoba musela bejt super hrdina. O někom, kdo je přesně do puntíku podle vašich představ si můžeme nechat jen zdát.
Člověk, pokud chce mít vybudovanej pevnej vztah založenej na přátelství, lásce a důvěře toho musí hodně obětovat a překousnout právě tyhle chvíle, co popisuju (a to jsem výjmenovala jen zlomek). Věřím, že to ale stojí za to, a že i přes to, že si sem tam zasteskneme po starejch dobrejch časech je tohle neuvěřitelně krásný a za hektolitry prolitejch slz to stojí.

Ráda bych poděkovala osudu, na kterej nevěřím, za tu možnost, že jsme oba byli ve správnej čas na správným koncertu, že já jsem stála právě na tom místě, kde na mě měl dokonalej výhled a pořád pokukoval. Že jsme se se spolu na tom koncertě vůbec nebavili, protože kdo ví jak by naše sympatie skončili. Děkuju za to, že se zmínil před kamarádem o krásný blondýně (v tý době bohužel ještě blondýna) z Londýna, kterýho jsem napadla jen já a taky jsem to já byla. Byly to krásný začátky, ačkoli trošku chaotický. A teď doufám v ještě lepší zítřky, i když to chvílema nevypadá. Chce to jen zatnout zuby...

článek osmnáctý.

1. října 2013 v 15:23 | Revengaa
Chcete se dneska u mejch vět smát? Tak si přečtěte jiný články, neb tenhle bude obsahovat maximum sprostecjh slov, stovku výlevů a tisíc vět o tom, jakej sem chudák a nezasloužím si to.

Někdy, asi v pátek jsem cítila takovej divnej pocit v podříšku a ne, motýlci lásky to fakt nebyli, byl to zasranej močák, na kterej už rok trpím. Ale v ten pátek to bylo dobrý, dalo se to, v sobotu se to drželo, neděle odpoledne taky v pohodě řikám "v klidu Marky, z toho nic nebude, seš prochladlá!". Ani hovno. Neděle večer- hádka s Houserem (o tom možná jindy). Bylo asi 10 hodin večer, přišla mi smska, že se omlouvá: "oukej brouku, jdu spát". Samozřejmě že sem neusla, to sem prostě já. Dobrý no, vytuhla jsem asi tak o půlnoci.
Dvě hodiny ráno. Šla jsem klasicky čůrat, jako každou noc. Ale... Za 10 minut jsem šla znova, a za dalších 10 minut opět.... Takhle to probíhalo do půl patý. Pak už jsem padla vyčerpáním. Celý ty tři hodiny jsem probrečela, pak, když mi došly slzy jsem se snažila dostat z hlavy myšlenku, že si pudu pro nůž a piču i s celým močákem vyříznu, neb to nehorázně bolelo.
Ráno jsem chtě, nechtě mamce oznámila, že je to zas tady. Rozhodla se, že tentokrát už půjde k doktroce se mnou, že už by taky ráda věděla co s tím, neb mám za rok asi 4 antibiotika.
Super, v moči opět zánět... "Žádná novinka, sestři" řekla jsem. Svou doktorku nemám ráda a včerejškem se mé sympatie k ní opět prohloubily. Byla jsem protivná. Matka mě pod stolem kopala. Protáčení panenkama a ironickej smích jsem dávala dost znát. Stručně srhnu, co mi vlastně řekla. Prostě jestli se toho chci zbavit, tak ať nešukám, nebo ať si najdu kluka, co nebude k mejm orgánům hrubej. Jo, a taky nezapomněla dodat větu, kterou mi říká pokaždý když k ní jdu. "MARKÉTO, ZAMYSLI SE NAD SEBOU...". Tohle je kurva doktor? Nevim no, doktor se má snad snažit pomoct, dát rady, nebo poslat člověka někam, kde sou na to specializovaný. Ne, ona umí akorát děckám dělat komlexy a psát antibiotika... Fakt, titul doktora bych si mohla udělat taky, jestli se teda jedná jen o to psát atb a ušetřila bych si zbytečnou cestu.
Večer jsem to říkala Houserovi. Pohádali jsme se, neb mi radil. A to já nesnáším. Vím, že to myslel dobře. Chtěl, abych se objednala na urologii, ale sakra, copak já se můžu co chvilu ulejvat ze školy k doktorům? Dobrý, udělali jsme kompromis. Jestli to příjde znova, půjdu k někomu jinýmu, neb tohle by byl začarovanej kruh. Nevím, co víc proto jako už dělat. Koupu se každej den, chodím po každým, sebemenším hraní si v posteli čůrat... Snažím se tomu předcházet, ale stejně to zas příjde. Prej "ZAMYSLI SE NAD SEBOU". To je fakt kunda... Věkem už neví,co mele. A smrdí.

V pátek tam jdu na kontrolu. Asi si budu muset udělat hodně, hodně meduňkovýho čaje na nervy nebo bude ještě vostuda. Jo, a nezapomenu si kolíček na nos...

Sorry, musela jsem si postěžovat.
 


článek sedmnáctý.

28. září 2013 v 18:50 | Revengaa
Tak jo, víc jak po měsíci se ozývám, že žiju.
Ale na moje ospravedlnění... Myslela jsem na tento blog, myslela jsem na vaše blogy, myslela jsem na Vás... Na ty svoje oblíbený sem i zavítala, ale pouze jako tichej pozorovatel. :-D
Ještě před chvíli jsem ležela ve vaně. Nahatá... So sexy!! :-D A napadlo mě "Markéto, co si tak založit blog?" trapné, že? :D Pak sem si dala imaginární facku a řekla jsem si, že jeden mám a nebudu dělat žádný změny. Ačkoli je revengaa blog o totálních membershitech (vymyslela jsem nový slovo v ájině a celkem se chytlo), tak se tady možná, možnáá, možnáááá objeví i takový ty inteligentní články typu "Markéta se zamyslela...". Já nevím, mám v tom celkem zmatek. Ale stýskalo by se mi po vás a upřímně, když je mi fakt zle, tak mi článek hodně, hodně pomůže a vy taky.



Stručně bych Vám napsala něco o tom, co se v době mojí nepřítomnosti dělo.
Škola je totální propadák. Učitelka nám tvrdila, jak je třeťák nejlehčí a nejklidnější ročník. Ani hovno, ty krávo prolhaná!!! Tolik času jako byl tenhle měsíc jsem škole nevěnovala snad za celou dobu, co ten koncentrák navštěvuju. Potím ze sebe krev a stejně nestíhám. Navíc se nedokážu soustředit, takže i chlup na piči mi příjde zajímavější než teorie slohu. Pětku mám zatím jen jednu, ale očekávám další. A další a další a další.... Smutnééééé.

S Housím je to jako na houpačce. Ale je to fajn. Fajn, neutrální slovo. Ale já vím, že se to co nevidět změní. Na srdci mi leží furt jeden a ten samej šrám. Ale něco mi našeptává, že to je na dobrý cestě a konečně bych se už mohla k Houserovic family podívat do příbytku. Dokonce mi i řekl, že budu nocovat. Takže olalááá, už aby to bylo a nemuselo mě nic trápit.

Ještě jedna taková vtipná historka a budu končit. Byli jsme s Housím u nás na zábavě. Akce to byla dobrá, dokonce i JÁ, Markéta, jejíž druhé jméno je skoro-abstinent si dala do čumáku. Byla jsem na močku a byla jsem v ráži. Chytla jsem nějakou mařenu pod krkem, ať se kurva zklidní, jinak že se neznám. Pro vysvětlení: Bylo tam lidí jako sraček a Housí do ní omylem hypl a ona začala držkovat, tak jsem se do ní pustila já no. Potom mě Houser chtěl seznámit s jednou kravičkou... Asi chtěl, abysme se kamarádily, ale díky, nechci. Vím, že po něm jela a tuším, že po něm jede i teď. Čuměla na mě celou dobu jak sůva, a když ju Houser zavolal, ať příde, odmítla. O to líp, nemusela jsem mít pak výčitky svědomí, že bych na ni byla protivná. Když jsme tam seděli asi ve 4 ráno, jako poslední účastníci zájezdu, já, Housí, kámoš a jeho mařka a tahle kravička, tak cokoli Housí řekl, tak ona se smála jak kdyby to byla největší finčurína ( takový nový slovo, co jsem vymyslela. Finčurína= velká sranda!). Řekl "jsem unavenej" a ona "hihihi", řekl "televize" a ona "hihihi", řekl (by) "ty jsi ale kráva" a ona (by) "hihiihihihihihi!". Nejradši bych jí rozkopala ten její ošklivej ksicht, ale držela jsem se.
To, že si mě tam vyhlídl soused, počkal na mě na záchodech a následně se mi přisál na tvář asi vynechám, je to docela nechutné...

Půjdu asi brzo chrnět, jsem unavená, teď jsem si vzpomněla na to její "hihihihihihihihihi"... Brrrrr, musím jít. Zase někdy. Možná zítra, možná pozítří, možná za týden a možná opět až za měsíc.

článek šestnáctý.

25. srpna 2013 v 13:26 | Revengaa
Jsem slibotechna. Ale řeknu Vám to takhle. Jestli mě máte rádi, jakože máte, tak snesete, že nepudu klidně půl roku na blog. Znáte to, když se vám nechce, tak to nemá cenu. A abych psala nějaký články jen proto, aby to tady nebylo mrtvý... Nene, to by nebylo ono. Nebavilo by to mě, nebavilo by to Vás, nebavilo by to nikoho.
Ani dneska se mi nechce moc psát, ale přece jen ten měsíc krátce shrnu. Nebylo to nic veselýho. Samý hádky a samej pláč. Dá se říct, že to pokračuje, ale už ne v takový míře. Asi jsem ten typ člověka, co rád trpí, kdo ví... Nejednou mě napadlo, že vztah s Houserem odpískám. Miluju ho a chci, aby byl šťastnej. Nevím, mám pocit, že všechno kazím. Ale rozmyslela jsem si to. :-D Řekla jsem mu, co všechno mě trápí a teď se s tím budem muset oba nějak popasovat. Oba budem muset udělat určitej kompromis a pro oba to nebude nic lehkýho. Nějak to dopadne a doufám (věřím, že i Vy), že to bude jen a jen dobrý.
Opravdu nemám náladu se dnes vypisovat. Takže někdy příště. :-)

Další články


Kam dál